Kulturní program

Výstava Václava Chocholy "Paris"

Václav Chochola byl český fotograf, označovaný za klasika české výtvarné a portrétní fotografie.

Výstava Václava Chocholy "Paris"

Výstava se koná v Café au Chat Noir, Náměstí Přemysla Otakara II. 79/21, České Budějovice

(15.4 - 31.7. 2016)
Václav Chochol-

Vzpomínky na Paříž

Z poznámek a textů bych ráda nastínila léta 1968 a 1969 prožitá v Paříži.V určité izolovanosti od denních starostí rodinného žití i holé existence se mu podařilo prožít asi to, o čem snil a kdy se vyplnilo jeho přání z dětství i pozdního dospívání.

.. „Zde v Paříži - je zbytečné mluvit o velké konkurenci. Chtěl bych se dotknout rozdílu pojetí fotografického dění u nás a v centru uměleckého světa – v Paříži.

  • Už jen, že jsem se setkal s výraznými osobnostmi, ale poznal jsem ostatní sounáležitosti, důležité v dnešní produkci fotografie na cestě za vydavatelem a vnímatelem. Možnosti fotografie a její zázračná všudypřítomnost nad obzorem neomezených možností techniky ve všech oborech vyhnané do maxima, je v rukou tvůrců nejprogresivnější tendence současného výtvarného umění pravou Mekkou vynalézavostí a nápadů. Ale nápady už nestačí – něco nového ve vzduchu, co musí šokovat.

Myslím, že jsem nasadil moc vysoko. Ovšem při pomyšlení, co všechno už bylo vymyšleno a nafotografováno, činí nové nalézání – stále více svízelnější. A zde v Paříži si to dvojnásob uvědomuji.

To množství časopisů a fotografických knih, které se zde dají prohlížet do půlnoci v knihkupectví, že přemíra a vizuální nezřízené obžerství a je z něho pořádná kocovina.

Orientovat se v Paříži patří k prvním starostem, co shlédnout nejdříve a co až potom, proslulé monumenty znám z pohlednic, tam už je lépe nechodit. Muzeum moderního umění v Ieně, a malé galerie, ty jsem prošel důkladně. Z galerie jsem odcházel,když už zavírali, zvonky ječely a musel jsem domů. Nebo během toho času, co jsem tu pobýval, vyměnilo se deset turnusů návštěvníků. Já se svými zápisky jsem si usmyslil, že příště se vše namluvím na magnetofon, jinak je to o upsání ruky. Je
velice potěšitelné projevit zájem a být posedlý zájmem Náznak a stylizace stačí v nových poznáních.

A to je motor moderního člověka, umět se vžít a myslet jen na to, co momentálně prožívá a na ostatní zapomenout. To je slast největší.

Do Magnum photo jsem šel ze zvědavosti, tolik jsem o této agentuře slyšel, že jsem si vytvořil v duchu jakousi vlastní projekci představy.Vstoupil jsem tedy do reálných oněch místností a byla to pro mne událost v okruhu mé neuhasitelné touhy po poznání nahmatání něčeho, co znám jen z doslechu a ze čtení.“

Z poznámek z Paříže si Václav Chochola zpracovával vlastní texty k fotografiím. Ty se zachovaliv rukopisech a výstřižkách publikovaných v denících a časopisech.

„Setkání v uličce Férou“ dokumentuje své hledání fotografa Mana Raye:

„Ulička Férou se dobře najde v latinské čtvrti Paříže, ústí do frekventované komunikační tepny ulice Vaugirard, ubíhající kolem Luxemburské zahrady. V této rue Férou bydlí v současné době Man Ray, dnes už v 78 letech svého života, poznamenaného samou mladostí, krásných objevů, uměleckého předstihu a pro dnešní mladou generaci už legendární pionýr a zakladatel hnutí dada a surrealismu.“

Z poznámkového bloku se dovídám, že Mana Raye navštívil 28.9.1968, tedy necelé tři týdny po svém příletu do Paříže.

Václav Chochola se tu zabydlil v hotýlku Majory, na rue M.le Princea. Z korespondence z Paříže se dočítám:

...“ V Paříži už se vyznám dost podrobně, mám ji prochozenou ve dne i v noci, jak málo kdo..Už několikrát jsem prošel pěšky Paříží v noci po jedné hodině a je to něco tajemného. Když jsem na Saint Germain a je večer, je to pro mě výstava konkrétnosti a života postav z lidského masa a krve, v kulisách reálu, světlo z elektrárny Paris, zvukové efekty náhoda, režie pozorovatel..

Například z CHS (av. George V., Crazy Horse Saloon ) vyjdu v 02h v noci pěšky do Hallles, kde ještě pořád existuje stará tržnice, zůstali řezníci, ti zde pracují celou noc a živo je zde do samého rána.

Pořídil jsem tu spoustu fotek i barevných diapozitivů.Onehdy jsem fotografoval noční snímky na Pigalle až do jedné v noci a metro mi odvezlo jen na Barbew-Rochachouart a odtud jsem šel pěšky až do mého hotelu. Jindy jsem byl během dne dvakrát za sebou v Clamartu, 92. okr.- předměstí Paříže, taková vilová čtvrť, jsou tam původní domky v zahradách. Tam jsem byl za Jeanem Bazainem, potom jsem to ještě stihnul pěšky o Port Verseille na výstaviště, kde byl Autosalon Paris 1969.

Přes Lucemburskou zahradu chodím často na Montparnas do rue Delambre, kde je Pictorial servis, kde mi zpracovávají fotografický materiál. V rue Raspai bydlí španělský malíř Antoni Clavé. Viděl jsem ho po 23 letech, v r. 1946 byl v Praze, tehdy mu bylo 33 let, dnes 56ti letý pán v nejlepších letech s vlasy prošedivělými, ale pořád sekáč a fešák jako všichni španěláci, kterým dala příroda krásný exteriér.

Clavé byl v Paříži jen na pár dní, fotografuji ho a brzy na to odjíždí do Saint Tropez, kde má svůj dům.Také jsem byl za Marcelem Marceau v šatně divadla a přinesl mu fotografie z jeho návštěvy v Praze. Nejen, že mi je zaplatil, nabídnul mi volný lístek na večerní představení. Seděl jsem ve 3. řadě v přízemí uprostřed, takže jsem perfektně shlédl jeho nové představení, byl to pro mě velký zážitek.

Po představení jsem šel za ním do zákulisí, byl ještě na jevišti asi se třemi madame, které se mu přišly poklonit a pohovořit, přišel jsem mu rovněž poděkovat a věnoval jsem mu knížku Františka Tichého Cirkus a varieté a řekl jsem mu pár slov o Františku Tichém...

Minulý týden se mi podařilo vyfotografovat Maxe Ernsta,.....“

Dopis končí datem z 14.11. Během těchto dní Václav Chochola fotografuje v kabaretu Crazy Horse Saloon (CHS ). V zákulisí a šatnách striptérek, ale i při představení vznikají fotografie, které po návratu do Prahy publikuje a vystavuje. Doprovodný text z autentických poznámek psaných v Paříži Václav Chochola nazval.

„U krále světového striptýzu“ propojím-li ho s textem „ Jak jsem fotografoval Salvadora Dalího, je mozaika jeho posledních podzimních dnů v Paříži o to pozoruhodnější.Všechny tyto prožitky se odehrály během měsíce....

„Přišel jsem do Crazy Horse Saloonu na avenue Gerge V. hodinu před začátkem představení a u vchodu už držel službu jeden ze dvou vrátných, oblečený do ostře červené uniformy kanadské policie s obrovským širákem, a po mém ohlášení, že mám v úmyslu mluvit s patronem tohoto podniku, vzal moji žádost na vědomí a uvedl mě zadním vchodem pro účinkující přímo do hlediště Saloonu.

Jeho stylové zařízení ve mně vyvolalo pocit prostředí Divokého Západu. Čekal jsem, že se za lítacími dvířky co nevidět objeví Buffalo Bill – ale panoval tu naprostý klid. Několik petrolejových lamp svítilo v pološeru........to bylo v roce 1969 na podzim v Paříži. Sezona v proudu, program nabitý k utahání, všechno se stačilo, nastavované noci, spaní na etapy. Ob den jsem byl v kabaretu Alcazar v Latinské čtvrti a v Crazy Horse Saloonu na av. Georges V., aby se všechno stačilo.

Měl jsem volný vstup a to nebylo jen tak, o drahém vstupném nemluvě. V Alcazaru jsem zaslechl, že zde bude gala večer na počest sedmdesátin Duka Ellingtona za účasti umělců celé Paříže.Večer organizoval Spolek divadelních umělců Paris. Bylo tam astronomické vstupné, ale já jsem se tam dostal za vstupné promenoire. Byl to zážitek, protože prostředí Alcazaru je kabaret festivalového kalibru, tam, když udělají parodii na Marleine Dietrichovou, na horor Draculu nebo na cokoliv, tak je to ef ef. Nebo ty jejich španělští tanečníci a tanečnice! Obrovská drezůra, dřina, výsledek ohromující! Žádný Moulin Rouge, Folies Bergere, Casino de Paris, což se rovná komerční show, těžící z tradice zavedených pařížských podniků.

Tak v tomto Alcazaru to s Dalím na gala-večeru Duka Ellingtona začalo. Nic netuše, co mě čeká, věnoval jsem pozornost Duku Ellingtonovi a Maurice Chevalierovi, na Dukově klavíru obrovská lahev Champagne Perriere... a jdu si trochu odfrknout k šatně, kde byl můj „anděl strážný“ v podobě Češky, prodávající cigarety. Povídá: „Já vás sháním, kde jste? Teď tady byl Dalí asi s osmi lidma, támhle k tomu stolu šli, nějak se jim to tady nezdálo a většina i s Dalím odešli, ale možná tady někde ještě budou.“ Já se zblázním, Dalí tady a už je zase pryč! Tak ho hledám jako ztracený luisidor, ale nikde ani stopy. Jdu k tomu stolu, kde sedí pouze dvojice mladých krásných lidí, žena a muž exotického zevnějšku. S omluvou je oslovuji, neznají-li S. Dalího? Představujeme se, žena je Sofi Clairewein a říká, že Dalí je její přítel, ano, odešel s větší částí společnosti a ujišťuje mne, že není nic ztraceno,
a dává mi Dalího pařížskou adresu do hotelu Meurice i svoji ve čtvrti Marais.

Sofi je exotická kráska, kterou jsem z vděčnosti vyfotografoval s Dalím i s japonským vějířem, který mu přinesla darem při jednom ze čtyř fotografování, která jsem v app. No 8 v hotelu Meurice uskutečnil -

Díky Sofi, za dva dny po večeru v Alcazaru, jsem zasedl s Dalím k prvnímu seznamovacímu rozhovoru a fotografování v jeho appartementu...“

15. prosince 1969 Václav Chochola z Paříže odletěl a vrátil se tam až v roce 1990, tedy za dvacet let. Z Paříže přivezl unikátní fotografie, kterými doplnil svůj fotografický archiv. Dědictví v podobě zaznamenaných fotografií, které Chochola celý život pořizoval je historickým dokumentem doby několika generací umělců našich, ale i světových při návštěvách Prahy a také zmiňované Paříže.

zaznamenala Blanka Chocholová, listopad 2006